13. Otřesný příběh o přejezdu do Nepálu

23. prosince 2013 v 20:57 | Jonáš
Proč otřesný? Neb byl plný třasu. Tentokrát se netřásla pouze naše fyzická těla, ale došlo konečně i na nervy. Noční vlak byl celkem fajn, měli jsme horní lůžka, takže jsme na nich spali skutečně jen my, ačkoliv občas někdo nechal otevřené dveře na nedaleké toaletě, což do celého vagónu vneslo neopakovatelnou "atmosféru". Po vlaku následoval sdílený jeep (patnáct lidí na sedmi sedadlech) - jeli jsme tři hodiny na hranice. Seděli jsme oba vedle řidiče a když se na řidičovo místo hrnul ještě další pasažér, Katie třeštila oči a říkala: "On si snad myslí, že se sem ještě vejde, což by bylo šílené, ale je přeci jasné, že sem už se nevejde, takže můžeme být v klidu.." Holt ještě holka nezná Indii - chlápek se samozřejmě vešel, jen nás trochu zmáčkl. Za Katie sedělo roztomilé děťátko, které ji nejprve pusinkovalo vlasy, po pár kilometrech nám ale poblinkalo záda a mamince (a tatínkovi, strýčkovi i bratříčkovi..) nohy. Následovala parta prolhaných rikshů na hranicích, kteří se málem porvali - když viděli přijíždět džíp, běželi na nás jak armáda. ten co vezl nás nám hned po pár šlápnutích zkoušel ukecat, ať souhlasíme s "plným menu", které nabízel a které nedávalo smysl. Když jsem mu pětkrát řekl ne a on opět naléhal ať souhlasím, zmizela má trpělivost a já na něj začal řvát a rukou ukazovat ať zavře klapačku a odveze nás tam, kam jsme se domluvili. A hrnaice? Kromě imigračních kontrol nás také na rozloučenou obsypali podnikaví Indové s příběhy, že se do Nepálu nesmí přivézt indické rupie a tak musíme využít jejich výhodné směnárny (výhodné pro ně, samozřejmě..) a podobně.. Ocitnutím se v Nepálu se vše tak nějak uklidnilo, zvolnilo, zjemnilo. Jenže pak přišlo dvanáct hodin v autobuse, jehož řidič mě na několik dní dorazil.

 

12. Váránasí a příběh zrození na pohřebišti

23. prosince 2013 v 19:42 | Jonáš
Opět jsem poznal mnoho nového, skoro každý den jsme ale alespoň jednou navštívili jeden z kremačních ghátů. Je to něco mystického - v prachu na břehu řeky zde hoří non-stop kremační ohně, kolem kterých postávají ušmudlaní Indové, loučící se s těly zesnulých příbuzných. Přestože už jsem tam byl tolikrát, stejně mě to vždy znovu a znovu fascinuje - vidět hořící hranici ze které vykukují nohy či ruce, občas hlava, někdy člověk může z bezprostřední vzdálenosti pozorovat hořící maso, vlasy, vroucí tělní tekutiny v obličeji nebožtíka.. Ta hmatatelná pomíjivost čehosi, na čem si někdy tak moc zakládáme - tělo.


11. Příjezd do "města mrtvých"

23. prosince 2013 v 19:39 | Jonáš
Naším hlavním cílem v Indii bylo prastaré město Váránasí. Ráno jsme se rozloučili s Bodhgayou, zapálili několi máslových sívcí přání s modlitbami za ty z Vás, kteří jste nás o modlitby prosili. Dopoledne jsme vyrazili zpět do Gayi. Ve vlaku bylo asi třikrát více cestujících než je sedadel, ale to přeci nevadí. Bohužel jsem si spletl číslo vagónu a poté, co jsme se pracně procpali davem ke svým pozicím a s omluvou se snažili zvednout lidi z našich lehátek, poslali nás do správného vagónu, kde jsme smetli jiný dav Indů, tentokrát však již z těch sprvných lehátek. Po soumraku už nás tuk-tuk vykládal v mém milovaném Váránasí. Je to jedno z mála míst na světě, které považuji za svůj domov. Cosi mě sem vždy táhne jako magnet - byl jsem v Indii třikrát a pokaždé jsem ve Váránasí prožil nejvíce času. Tentorkát to bude více jak dva týdny. Dle mnohých zdrojů je to nejstarší žijící město na světě. Dost tomu věřím, vzhledem k tomu, jak vypadá, ačkoliv dnes již mohu říci, že i domy, které ještě na jaře nestály, na podzim už mají patinu prastaré stavby. Váránasí je město hudby, město boha Šivy a také město smrti. Proč smrti? Do města se sjíždějí lidé umřít, na střechách aut sem pozůstalí svážejí slavnostně zabalená těla nebožtíků z celé Indie, aby jejich těla spálili prastarým kremačním obřadem na břehu Gangy.

 


10. Mikuláš v Bodhgayi – pupíku buddhistického světa

23. prosince 2013 v 19:38 | Jonáš
Přijeli jsme pozdě v noci. Před zamčeným vstupem do hlavního chrámu hořela hromada odpadků, což přilákalo dvě krávy, které si nad ohněm nahřívaly pupky, zatímco pojídaly to, co ještě nestrávil oheň. Šel jsem najisto do ubytovny tibetského kláštera, cestou mou jistotu lehce otřásl dotěrný vrčící pes, později zjištění, že ubytovna je zamčená na zámek. Procházeli jsem mezi spícími lidmi na chodnících a po chvíli našli jakýsi levný hotýlek, kde nám otevřeli. Ulice byly plné vojáků - nedávno zde byly nějaké bombové útoky, tak je město střeženo více než jindy. Navíc právě probíhá obrovské mezinárodní "chanting meeting", takže zahrady kolem Mahabodhi temple jsou plné stanů s nápisy: "India", "Bangladesh", "Thiland", "Burma", "Cleaning crew"... Ráno jsme museli vyměnit hotel, neb náš pokoj byl plný plísně a chodby byly celou noc plné hlučných mnichů. Pak jsme vyrazili do chrámu.

9. Jak zahnat neodbytné otrapy

23. prosince 2013 v 19:35 | Jonáš
Ve vlaku jsme samozřejmě jako vždy zažili mnoho interakcí, mnoho pohledů - některé osoby na nás bezeslova civěly takřka nepřetržitě celých 24 hodin. Děti se na nás šklebily a jejich rodiče se ptali: "Jů ár kántry, sir? Hačača, jes aj nou, čechoslávia.." Zahlédli u nás, že si čteme z muslimské knihy a byli nepopsatelně vzrušeni z toho, co všechno vím o Islámu, jaká místa jsem navštívil, jaké osobnosti... a pak se stalo něco, co nám trochu znepříjemnilo večer. Vlastně hodně.

8. Rishikesh a opět jeden sleeper train

23. prosince 2013 v 19:29 | Jonáš

Nebylo lehké se rozloučit s Dharamsalou, když jsem tam tak byli tak dlouho. Naposledy jsme pozorovali západ slunce ze střechy kláštera, roztočili modlitební mlýnky, poděkovali horám dýmem z bílé šalvěje a pak jsme sedli na noční autobus do Rishikeshe. Je to zábava, když už jsem to zažil - vím, kde je autobus, vím, kde sehnat lístky, vím, kolik to má stát, … Autobus s námi skákal. Šíleně. Nemohl jsem spát ani minutu, ale při vzpomínce na posledně jsem cítil vděčnost - loni na mě nějak nezbylo místo, tak jsem ležel v uličce a zničil si záda osmi-hodinovým drncáním. Když jsme měli pauzu, moc mě bavili chlapíci, kteří vyhlíželi autobus u cesty. Je to místo, něco jako motorest, kde autobusy pravidelně zastavují na "čůrpauzu". Jakmile autobus zastavil (skoro všichni uvnitř spali),hoši venku začali křičet a nabízet jídlo a pití, aby tím probudili cestjící. Stejně tak probudili spící prodavače ve stáncích, kteří okamžitě zapálili vařiče, rozsvítili neony a ze spících chýší se stalo tržiště plné křiku, vůní, pokrmů i moků. Hned jak jsme odtamtud odjeli, neony zhasly.. V autobusu jsem si vzpomněl na slova kamaráda Ládi, která pronesl onehdá po noční cestě autobusem v Bulharsku: "Asi se stanu dizajnérem autobusů, protože ten kdo navrhoval tenhleten, musel jet busem jen jednou v životě a to tak dvě tři stanice.." Obsluha busu byla moc milá - můj batoh zapustili kamsi do podpalubí, čímž mi nenávratně ztratili připnuté žabky. Také jsme okusili, jaké to je, když se dveře nechtějí nechat zavřít..


7. Dharamshala – sídlo jeho svátosti Dalajlámy

23. prosince 2013 v 19:28 | Jonáš
Zkoušel jsem předem volat do Loselnig Guest House, což je ubytovna řízená tibetskými mnichy, stojí přímo uprostřed malého horského městečka McLeod Ganj, je levná a z její střechy je vidět na všechny strany - východ i západ slunce. Nikdo mi telefon nebral, tak jsem se modlil, aby měli volný pokoj, ideálně nahoře na terase. Měli. Dokonce to byl ten samý roztomilý pokojíček, který jsem měl i posledně. Cestou od autobusu se na nás navěsili ještě dva Australani a také za námi vlála banda Indů nabízející levné a úžasné ubytování. Náš pokoj je ale to nejlepší (a možná i nejlevnější), co se dá sehnat. Jupííííííííí. Dharamsala a především McLeodGanj je velice rozdílná od Indie "tam dole" Všechno je roztomilé, lidé hlavně z Tibetu a Nepálu, tibetské jídlo, buddhismus udržuje velmi pokojnou atmosféru. No a hory. Každé ráno jsme vstali brzy a pozorovali východ slunce nad horskými štíty.

6. Ozbrojené Jammu a útěk do hor

23. prosince 2013 v 18:06 | Jonáš

Po sedmi hodinách skákání v autobuse jsem se dostali do Jammu. Na cestách vždy následujeme znamení, která ukazují kam se dát. Tak jsem se také dostali do státu Jammu a Kašmír. To bylo něco. Velice odlišná část Indie, už jen proto, že není až tak úplně jasné, jestli je to Indie. Tato země, jejíž částí je i věhlasný Ladakk, se rozprostírá mezi pakistánem, Afghanistánem, Tajikistánem a Čínou (Tibetem). Když se podíváte na mapu, uvidíte, že namísto jasných hranic okolních států, Jammu a Kashmir hranice mají jen lehce naznačené, jako-by nebylo jasné, čí to vlastně je. Jammu je velice hnduistické, zatímco Kashmir je totlně muslimský a jejich vztah je šílený. Ulice jsou plné vojáků se samopaly, často je k vidění obrněný transportér a kolem chrámů a svatyní jsou zákopy, což působí dost divoce.


5. Amritsar – svaté město Sikhů

23. prosince 2013 v 18:04 | Jonáš

Město je proslaveno především díky Zlatém chrámu - svatyni postavené uprostřed obřího bazénu, který je plný svatého nektaru. Sikhové jsou Ti, co nosí turbany, hlásají mír a respekt a pečují o harmonii a nenásilí. Jsou ochránci spravedlnosti, pročež nosí meče (z praktických důvodů spíše dýky), které mohou mít legálně u pasu i na vnitrostátních letech. Sikhové uctívají své guruy, ale modlí se k bohu, Alláhovi, vesmíru... zpívají Om stejně jako hinduisti či buddhisti.. Turbany nosí proto, že si nikdy nestříhají vlasy, ale takových už člověk moc nepotká. Jejich víra jim káže být pohostinní - nakrmit každého a nabídnout přístřeší. Kolem Golden temple jsou obrovské budovy, které nabízejí ubytování pro poutníky zdarma. Jiná úroveň pro mnichy, jiná úroveň pro bledé tváře, jiná pro "prostý lid". Večer jsou například na nádvořích chrámů vidět teisíce lidí, kteří uléhají jen tak na zem na rozprostřené koberce, jeden vedle druhého, každý dostane deku.. My ale tentokrát volíme ubytování v hotýlku, neb jsme se již dlouho nevyspali a pamatuji si, že posledně mi v ubytovně v Amritsaru běhali v noci po posteli myši (na pár dní chcem postýlku bez myšek) a občas do ubytovny v prostřed noci vtrhli "turbani" a začali něco hlasitě hledat. V Amritsaru je také obrovská jídelna - denně přichází kolem 10 000 poutníků a každý z nich může 24 hodin denně vstoupit kolikrát chce do jídelny a bude nakrmen. Hned vedle jídelny je kuchyně s obrovskými hrnci a pánvemi. Celý tento areál funguje jen díky darům a dobrovolníkům. My přijeli zrovna na největší svátek - narozeniny prvního gurua. To znamená, že v oné jídelně bylo během jednoho dne nakrmeno přes 200 000 lidí.


4. Jak Indie vypadá a jakto že to funguje?

13. prosince 2013 v 20:19 | Jonáš
V den úplňku jsme se přesunuli na sever. Bylo příjemné opustit město, opustit zářící nápisy obchodů, barů a hotelů, které jsou (většinou) připravené a vyvinuté pro turisty. Jako obvykle, kolem trati jsme viděli slamy - tisíce lidí žijící v malých chatrčkách postavených z odpadků. Vždycky mě to donutí vnímat, jak divný je náš svět - jak si někteří lidé staví hodnotu na tom, že jsou známí, že je každý zná, milióny lidí touží po tom, aby vypadali lépe, jak si vyléčit komplex méněcennosti tím, že vypadají skvěle či vlastní něco úžasného, jak mohou některé firmy utratit obrovský obnos peněz za reklamu s takřka nahou slečnou, která pije slavnou to tmavou tekutinu z malé lahvičky, zatímco v ten samý moment miliardy lidí (kteří často žijí v horách těch malých lahviček) jsou vděčni za obyčejný kus igelitu, ze ktrého si mohou postavit přístřešek a kteří se modlí za to, aby měli zítra něco k jídlu. Indie je plná kontrastů. Obyvláště, když pozorujeme bezdomovecké přístřešky z luxusní klimatizované čácti vlaku s klimatizací, kde mezi sebou samotní Indové hovoří anglicky, aby se oddělili od těch "chudých".

3. Veg-thali and masala chai – here we go!

13. prosince 2013 v 20:17 | Jonáš

Po probdělém letu jsme spali až do pozdního odpoledne a pak zkusili provést pár kroků po okolí. Nejdříve je důležité vědět kde je sever, kde je jih... Pak, když jsme už tušili, že dokážeme najít coestu zpět, našli jsme nádraží, hlavní trh.. Ulice jsou "busy" - miliony rikshů, tuc-tucy, taxíky, chodci, psi, kočky, turisti, obchody, bezdomovci, prodejci, krávy.. Všechno se pohybuje, křičí, troubí.. Prostě Indie. Po velice pálivém thali ve velmi upatlané restauraci jsme se vyškrábali ně jednu ze střešních restaurací na čaj a užíali si pohledy dolů na zaprášený svět. Další dva dny jsme sháněli zázvor a citrón na čaj (Katie je nastydlá - evropská zima). Pak jsme se přesunuli do muslimské čtvrti a navštívili dvě Dargah.

2. Naše první kroky

13. prosince 2013 v 20:12 | Jonáš

V minulosti byl můj proces odcestovávání dost šílený - obyčejně jsem několik posledních nocí nespal, abych stihl všechno zařídit, přestěhovat, uskladnit, rozeslat, zabalit... Také jsem býval dost nervózní, když jsem se někam chystal na pár měsíců. Tentokrát jsem zaznamenal, že už jsem si zvykl, vše nezbytné jsem řešil už dlouho s předstihem a přes pracovní vytíženost se žádná nervozita nedostavila. Vstali jsme brzy ráno a provedli můj tradiční obřadní kruh - rozloučili jsem se s mými rodiči, cestou navštívili také babičku a došel jsem se poklonit a zapálit posvátnou bílou šalvěj na hrobech mých předků. Pak jsem také dýmal šalvějí na Václavském náměstí u sochy patrona naší republiky. Zpíval jsem hymnu, zatímco Katie mě pozorovala se shovívavostí, neb ona cestuje od malička po celém světě a není to pro ní nic překotného, rozhodně nikdy nikde nic "neokuřovala" či nezpívala předkům. S malou přestávkou v Moskvě jsme letěli do Delhi. Když jsme si zařídili vše potřebné na letišti, vylezl jsem ven a tradičně i zde zapálil trochu šalvěje a dotkl se zaprášených listů palem. Tentorkát dým šalvěje stoupalů pro Shivu. Cítil jsem se jako doma - povědomé ksichtíky, hindu-angličtina, nesmírně důležití letištní úředníci, křičící taxikáři, davy lidí, prach, a typický svěží vzduch v Delhi s tradičním zápachem hořících plastových kelímků.


1. Proč jedeme?

13. prosince 2013 v 20:05 | Jonáš

To se prostě stalo. Letos v lednu jsem byl na Zélandu na Dance Campu. Bylo moc příjemné tam opět být a také potkávat známé tváře přátel. Jedna z těch tváří mne velice zaujala - krásná žena, kterou jsem znal, ale nevěděl jsem, že odtud. Stává se mi to často, že někde v cizí zemi vidím někoho, o kom jsem si třeba myslel, že je ze Žižkova. Pochopil jsem, že tuto ženu znám z předchozích DanceCampů na Novém Zélandu. Jenže. Když pak po prvních tancích měli jít doprostřed všichni, co jsou tam prvně, abychom jim zazpívali na přivítanou, ona tam šla. Tož jsem se jí pak zeptal, jestli neblafuje, že jí znam, že tam určitě není poprvé. Prý ne. Tak jsme se ale snad museli potkat někde jinde na nějakých jiných tancích, ne? Prý ne, kruhové tance prý tančila jen jednou v životě a to asi tři minuty, takže je jasné, že jsme se nikdy dříve nepotkali. Podle ní. Já si v noci vzpomněl. Před dvěma lety jsem byl na Novém Zélandu v jednom meditačním centru, kde byla sposta tančících lidí, ale já byl šíleně nemocen - Rusové tenkrát přivlekli nějakou sbiřskou šílenost a postupně jsme všichni odpadávali. Tak jsem se takhle takřka plazil po chodbě, oblouzněn teplotou 39°C, a tu jsem potkal skupinku žen, z nichž jedna pro mě měla velice zajímavou energii. Říkial jsem si tenkrát, že to je někdo přesně takový, koho si dokážu představit vedle sebe jako partnera - někoho, kdo nemusí dělat nic, jen být v mé přítomnosti a to mě bude dostatečně motivovat a podporovat k vytváření "velkých věcí".


Kam dál