10. Mikuláš v Bodhgayi – pupíku buddhistického světa

23. prosince 2013 v 19:38 | Jonáš
Přijeli jsme pozdě v noci. Před zamčeným vstupem do hlavního chrámu hořela hromada odpadků, což přilákalo dvě krávy, které si nad ohněm nahřívaly pupky, zatímco pojídaly to, co ještě nestrávil oheň. Šel jsem najisto do ubytovny tibetského kláštera, cestou mou jistotu lehce otřásl dotěrný vrčící pes, později zjištění, že ubytovna je zamčená na zámek. Procházeli jsem mezi spícími lidmi na chodnících a po chvíli našli jakýsi levný hotýlek, kde nám otevřeli. Ulice byly plné vojáků - nedávno zde byly nějaké bombové útoky, tak je město střeženo více než jindy. Navíc právě probíhá obrovské mezinárodní "chanting meeting", takže zahrady kolem Mahabodhi temple jsou plné stanů s nápisy: "India", "Bangladesh", "Thiland", "Burma", "Cleaning crew"... Ráno jsme museli vyměnit hotel, neb náš pokoj byl plný plísně a chodby byly celou noc plné hlučných mnichů. Pak jsme vyrazili do chrámu.

Mahabodhi temple je chrám postavený hned vedle posvátného Bodhi tree - stromu, pod nímž Buddha usedl a čtyřicet dní nepřetržitě meditoval, načež došel osvícení a následně zformuloval buddhismus. Na tom samém místě se také stal známý výjev, že během deště byla kolem se plazící kobra natolik pohnuta hloubkou Buddhovi meditace, že se vzpřímila, roztáhla své tělo a posloužila Buddhovi jako deštník. Strom je stále tam. Málokdo ale zná příběh, kterak si buddhisté ze Sri Lanky z větvičky Bodhi tree vypěstovali vlastní strom, načež starý původní strom umřel. Proto Indové požádali Sri Lanku a opět si odebrali větvičku, ze které je vypěstován ten aktuální strom v Bodhgayi. Tedy je to vlastně stále ten samý život.

Buddha tam seděl 40 dní. Já tam před třemi lety seděl v meditaci asi deset minut, načež mi na koleno přistálo ptačí hovínko a než jsem se stačil usmát, stalo se to samé i na druhém koleni. Inu každý pod stromem obdrží hluboké vhledy. Někdo dojde osvícení, jíný ne tak docela. Tentorkát bylo v Bodhgayi velmi rušno, všude spousta lidí, někteří v meditaci, jiní ve zpěvu či odříkávání posvátných textů, někdo křičel do mikrofonů, jiní zvonili, další vykuřovali, v Tibetské části se na svých dřevěných deskách "věřící" mlčky celý den klaněli k zemi a následně se stoupali, aby se ihned mohli opět poklonit, do toho jsem zažil krásný moment, kdy svatý hinudistický mnich vstoupil do chrámu a klaněl se buddhistickým soškám, zatímco za zdmi svatyně se hlasitě rozléhala večerní modlitba "Bismillah" z mešity. Několikrát za den také chrámem či městem procházely dlouhé zástupy modlících se mnichů se svíčkami v rukou.

To místo má velkou sílu - je velmi snadné (alespoň pro mne) meditovat. Stejně jako minule, i tentorkát jsem si všiml, že má mysl mne nepohlcuje tak moc, jako jinde. Nevím, zda je to způsobeno sílou místa či tím, kolik lidí tam denně sedí v tiché meditaci, každopádně je to znát.Také stojí za zmínku to, že buddhismus je dost nekonkrétní pojem - ne každý ví, že buddhismus má mnoho druhů, mnoho "odvětví", mnoho rozdílných směrů a cest, některé z nich si dokonce protiřečí! Někteří se například stále modlí, jiní se modlí pouze zpívanou modlitbou, jiní modlitbu i zpěv považují jen za něco, co rozptyluje mysl.

Zažili jsme tam další krásný moment střetnutí dvou mentalit - hledali jsme někoho, kdo by nám vypral prádlo. Místní nás směrovali do části města, které vypadá jako slam - přízemní stany postavené z plachet všeho druhu, zaprášené.. Přesto tam jsou i restaurace doporučené v Lonely Planet průvodcích a také rodiny, které perou prádlo pro celé městečko. Jeden bosý a špinavý muž se nás ujal a s vystupováním profesionála (byl to skutečný profesionál), převzal naše prádlo, které bez váhání hodil na udusanou hlínu mezi chýšemi a začal provádět kalkulaci obědnávky. Katie málem vypadly oči z důlků, když viděla svou oblíbenou vlněnou deku v prachu na zemi, ale nebyl čas protestovat, neb tam tak strašlivě křičelo plačící dítě, že jsme raději zdrhli s důvěrou, že nám prádlo vyperou. No a vyprali, dokonce i vyžehlili, možná je lepší nevědět v čem a jak to prali, každopádně to i trochu vonělo.

Bodhgaya je malé městečko, ale je natolik posvátné, že v něm mají své zastoupení všechny země, které mají co dočinění s buddhismem - kolik zemí, tolik chrámů. Chrámy jsou náderně, stejně tak i obří socha Buddhy, zajímavější pro mne ale bylo opět pozorovat kontrasty, jako například ezdomovce bydlící u bahnité stoky hned vedle naleštěného plotu jednoho z chrámů, či rochnící se obrovské divočáky v louži před luxusním hotelem.

Na svatého Mikuláše jsem se rozhodl koupit Katie nějaké ovoce a uvést ji do další tradice z mé vlasti. Naneštěstí Bodhgaya je poutní místo a to znamená, že je také plné žebrajících lidí všech věků. Když jsem kupoval mandarinky, banány a jablka pro Katie, obstoupila nás partička roztomilých umaštěnců, kteří chtěli, abych jim také něco koupil. Koupil jsem tedy dvonásob, načež se děti (pravděpodobně skutečně hladové) vrhli na můj nákup, roztrhali sáček a ovoce si nacpali do tlamiček a kapes. Další ovoce bylo pro Katie, ale děti nás nehodlali opustit, přestože jsme šli pryč - šly s námi a křičeli, ukazovali, ať každému dáme ještě mandarinku.... Katie z nich byla hotová, chudák vůbec nechápala co to provádím, tak jsme museli děti zastrašit, prostě na ně začít řvát, Řval jsem česky, že už sakra dostali dost a že už jsem jim stokrát jasně dal najevo, že zbytek jim nedam, tak ať přestanou otravovat a tahat mě svýma upatlanýma ručičkama za mikinu. Chvilku jim to ještě trvalo, ale pak nás skutečně nechali, načež jsem Katie vysvětlit tradici Mikuláše a zeptal se ji, jestli byla letos hodná. V záchvatech smíchu mi děkovala za ovoce a prosila, ať jí za rok na svatého Mikuláše kupuji ovoce tajně, ať to nikdo nevidí.

To jsem zvědav, jak prožijeme Vánoce v Kathmandu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama