11. Příjezd do "města mrtvých"

23. prosince 2013 v 19:39 | Jonáš
Naším hlavním cílem v Indii bylo prastaré město Váránasí. Ráno jsme se rozloučili s Bodhgayou, zapálili několi máslových sívcí přání s modlitbami za ty z Vás, kteří jste nás o modlitby prosili. Dopoledne jsme vyrazili zpět do Gayi. Ve vlaku bylo asi třikrát více cestujících než je sedadel, ale to přeci nevadí. Bohužel jsem si spletl číslo vagónu a poté, co jsme se pracně procpali davem ke svým pozicím a s omluvou se snažili zvednout lidi z našich lehátek, poslali nás do správného vagónu, kde jsme smetli jiný dav Indů, tentokrát však již z těch sprvných lehátek. Po soumraku už nás tuk-tuk vykládal v mém milovaném Váránasí. Je to jedno z mála míst na světě, které považuji za svůj domov. Cosi mě sem vždy táhne jako magnet - byl jsem v Indii třikrát a pokaždé jsem ve Váránasí prožil nejvíce času. Tentorkát to bude více jak dva týdny. Dle mnohých zdrojů je to nejstarší žijící město na světě. Dost tomu věřím, vzhledem k tomu, jak vypadá, ačkoliv dnes již mohu říci, že i domy, které ještě na jaře nestály, na podzim už mají patinu prastaré stavby. Váránasí je město hudby, město boha Šivy a také město smrti. Proč smrti? Do města se sjíždějí lidé umřít, na střechách aut sem pozůstalí svážejí slavnostně zabalená těla nebožtíků z celé Indie, aby jejich těla spálili prastarým kremačním obřadem na břehu Gangy.


Kolem města teče posvátná řeka Ganga, ke které vedou z křivolakých uliček rozsáhlá a členitá schodiště zvaná gháty. Dva z nich jsou bez přehánění světoznámé - jsou to totiž nejposvátnější kremační místa. My se nejprve ubytovali v mém oblíbeném guest house, kde už mě považují za člena rodiny. Je to takřka hned u řeky, ale je tam klid, uličky tak úzké, že tam nejezdí auta, v noci tam pouze bučí bůvoli a ševelí cikády, přes den tam mečí kozy. Také se tam jedna přilehlá rodina velmi často hádá - otcové dvou rodin pijí alkohol a jejich ženy se spolčily a občas společně vybuchnou a řvou a řvou, občas padají facky... Zdejší folklor, i posledně se pravidelně rvali.

Váránasí okouzlilo i Katie. Doteď tvrdila, že Indie je hezká, ale nějak moc necítí žádné magické pouto. Jakmile se oběvila na ghátech, pouto bylo navázáno. Byl jsem sám překvapen, kolik lidí si mě pamatuje, někteří dokonce jménem. Mám tam už skutečně hodě přátel, nejen kamarádů od vidění, ale hlubokých spojení. Dva týdny jsme tam žili. Koupil jsem od dobrého kamaráda jeho vlastnoručně vyrobený sitár, pár dalších nástrojů, spoustu triček, kalhot, nějaké věci na prodej.. Hodně jsme toho zabalili a poslali do Evropy, do Kanady a i na Nový Zéland. Na postě jsem byl opět ohromen tím, že v Indii neexistují fronty - chceš-li k přepážce, rvi se. Jakmile se člověk nenalepí na toho, kdo je před Vámi, někdo tam vleze - Indové v tlačenici před obchodem i na úřadech vyplní každou skulinku - to co my vnímáme jako respektování osobního prostoru, oni vnímají jako neefektivní nevyužití šance.

Dny jsme trávili v rozhovorech s přáteli, vysedáváním na ghátech či ve střešních restauracích, odpočinkem, procházkami, psaním, hraním, zpíváním, projížďkami na loďce, cvičením jógy... Je moc příjemné se někde zdržet déle, nebýt stále v pohybu. Velice mne oslovil příběh kamaráda Muuny - muzikant se kterým obchodujeme - vyprávěl, kterak byl nedávno poprvé pozván do ciziny - hrál v Austrálii. Říkla, že posledně nechápal co to říkám, když jse říkal, že věřím v přírodu. Prý tenkrát ještě neznal přírodu, protože v Indii už žádná příroda není. Říkal, že nikdy nevnímal odpadky, prach a troubení. Jenže když viděl čisté a tiché ulice v Austrálii, je mu z Indie na zvracení. Líčil, jak spal sám ve vlastním pokoji a cítil se z toho nesvůj -je zvyklý, že celá rodina chrní pohromadě - bylo mu smutno, cítil se sám. Zábavná část příběhu byla, když líčil jeho kulturní šok - když se v Austrálii oběvil na ulici a byl tam skoro sám. "Říkal jsem si, co se sakra stalo? Kde jsou lidi? Něco je v nepořádku? Nějaká katastrofa? Proč nemají motorky? Kde jsou cyklisti, rikshové, ...? " Vůbec mě nenapadlo, že stejnou měrou, jakou jsme my ze začátku šokováni jejich temperamentem a ryčným pohybem, oni mohou být v šoku z našeho klidu, ticha a organizovanosti.

Turista se ve svatém městě Váránasí neubrání komunikaci - stále ho někdo oslovuje a většinou mu je něco nabízeno, ačkoliv mnozí se snaží, aby to nejrpve vypadalo jako přátelský rozhovor. Nakonec z toho vypadne nabídka ukázky krásného a levného hotelu, obchodu s hedvábím, častěji pak svezení na lodičce, masáž či hašiš, malé děti prodávají pohlednice či svíčky s příběhem, že když jim dáme deset rupií a pošleme svíčku o Ganze, očistíme tím svou karmu. "Fakt?", zeptal jsem se jednoho chlapečka... "Slibuju!" říkal.. Známý trik je také masáž rukou. Jak již zaznamenal Igor Chaun ve svém filmu Cesta do Indie, kde Ind podal ruku Petrovi Čtvtníčkovi, ale ruku už nepustil, neb mu ji začal masírovat, následně zápěstí, pak rameno.... Překvapený turista je většinou natolik v šoku, že si nechá ruku namasírovat, navíc je to fakt příjemné, ale způsob "uzavření obchodu" je to trochu podlý. Obvykle reaguji tím, že svou ruku vyškubnu (někdy to není snadné) a se smíchem pokračuju v chůzi. Občas jsem si to ale užíval tak, že jsem maséry vyvedl z míry tím, že jsem je sám začal masírovat a následně vyžadovat platbu. Nějak mi nikdo zaplatit nechtěl, asi nejsem tak sběhlý masér. Také jsem se snažil několika turistům nabídnout svezení v lodičce, fakt levně, ale oni se mi jen smáli... Tvrdý život podnikatelů ve Váránasí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama