12. Váránasí a příběh zrození na pohřebišti

23. prosince 2013 v 19:42 | Jonáš
Opět jsem poznal mnoho nového, skoro každý den jsme ale alespoň jednou navštívili jeden z kremačních ghátů. Je to něco mystického - v prachu na břehu řeky zde hoří non-stop kremační ohně, kolem kterých postávají ušmudlaní Indové, loučící se s těly zesnulých příbuzných. Přestože už jsem tam byl tolikrát, stejně mě to vždy znovu a znovu fascinuje - vidět hořící hranici ze které vykukují nohy či ruce, občas hlava, někdy člověk může z bezprostřední vzdálenosti pozorovat hořící maso, vlasy, vroucí tělní tekutiny v obličeji nebožtíka.. Ta hmatatelná pomíjivost čehosi, na čem si někdy tak moc zakládáme - tělo.


Indové tomu říkají "burning - lerning", tedy učení se spalováním. Kdybych to viděl na břehu Vltavy, možná se mi z toho zvedne žaludek, tady to ale působí naprosto přirozeně. Křivolakými uličkami občas projde zpívající průvod nesoucí slavnostně zabalenou brtvolu na bambusových nosítkách, kterou odnesou až na ghát. Tam ji nejprve položí do řeky, aby byla očištěna karma zesnulého. Pak zaplatí správci spaloviště za pronájem místa, nechají si na váhách navážit patřičné množství dřeva a když kremační dělníci připraví hranici, umístí na ni tělo. Na tělo nasypou spoustu posvátných dřívek, také prach santalového dřeva a všechno to prolijí ghí - přepuštěným máslem. Tělo někdy něchají zabalené, někdy ho takřka obnaží. Ten, kdo má tu čest oheň zapálit, většinou syn zesnulého, musí být dle norem oholen a odděn do bílého specielního roucha, které nosí ještě týden po obřadu. Nahoře v jednom výklenku doutná pár uhlíků - etherický oheň, kterýžto tam hoří odnepaměti - první písemná zmínka je stará pět tisíc let, což ale znamená, že to také může být mnohem delší doba. Veškeré ohně na ghátu se zapalují rozdmýcháním uhlíku z tohoto pradávného zdroje. Denně tu shoří kolem 200 těl, nad ghátem se vznáší vůně připomínající zahradní grilování - mnozí se zde stali vegetariány. Těla během dvou hodin nesoří celá, z žen zůstávají boky, z mužů hrudníky. Co neshoří, je po skončení obřadu vhozeno do řeky. Pokud umře těhotná žena, není spálena - pouze ji zatíží na dno řeky.

V řece se ale vyskytují i živí lidé - každé ráno se zde koupou, někteří s mýdlem, jiní s modlitbou. V dýmu z kremačních ohňů si děti pouští draky, ženy suší prádlo, krávy si ohřívají vemínka, někdy okusují slavnostní pohřební věnce přímo z těl nebožtíků. Kousek odtamtud se v řece pere prádlo, poutníci klanící se řece ji často i pijí. Já se v ní před pár lety koupal, letos se ale cítím stále dost oslabeně, tak jsem ji pouze kraťoučce pohladil a poslal na ní svíci s doutnající šalvějí, také jsem jí s píšťalou koncovkou zazpíval jednu Žiarislavovu píseň o uctívání vod.

Kromě Varansi jsme navštívili i blízký Sarnath - další super-svaté míso buddhismu - tam, kde Buddha začal poprvé předávat učení. Je tam obří stupa v jejíchž útrobách jsou uloženy Buddhovi vlasy a zuby. Když jsem tam cihlou rozlousknul kokosový ořech, opět se z několika směrů seběhlo pár dětí, toužící po hryznutí. Co se dá dělat, nemůžeme je asi nakrmit všechny, tak jsme jim zdrhli.

Nejzajímavějším okamžikem ve Váránasí bylo prolnutí smrti a zrození - přímo na hlavním spalovacím ghátu Manikarnika porodila kráva telátko. Pozoroval jsem placentu, která ještě z krávy vyčuhovala, zatímco dva metry od ní se ve žhnoucím ohni bělela lidská lebka. Je tohle vůbec možný? Za zavřenýma očima jsem viděl náš "moderní" přístup ke smrti, tedy nastrojené a nalíčené obličeje, smlutek, slzy, černá kvádra a závoje, … zatímco když jsem oči oteřel, uviděl jsem cosi děsivě přirozeného - hořící těla, v jejichž blízkosti bezstarostně pokračuje život - hned vedle kdosi vyrábí ze starých prken novou loď, stánkaři se snaží prodávat, děti hrají kriket, krávy rodí, …. žádný konec, žádné slzy. Ačkoliv jednou jsme viděli jednoho z pozůstalých, co to neustál a začal histericky plakat - okamžitě ho odvedli, neb na pohřebištise plakat nesmí - také proto tam moc nepouští ženy. Krom toho se také občas stávalo, že vdovy se vrhaly do plamenů, tak už k obřadům nebývají připuštěny.

Miluju Váránasí, miluju jeho přirozenost, jeho děsivost, pohostinnost, prastarost, moudrost... Rozhodl jsem se, že až se cstou domů zastavím ještě jedno v Indii, zajedu sem třeba jen na otočku znovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama