13. Otřesný příběh o přejezdu do Nepálu

23. prosince 2013 v 20:57 | Jonáš
Proč otřesný? Neb byl plný třasu. Tentokrát se netřásla pouze naše fyzická těla, ale došlo konečně i na nervy. Noční vlak byl celkem fajn, měli jsme horní lůžka, takže jsme na nich spali skutečně jen my, ačkoliv občas někdo nechal otevřené dveře na nedaleké toaletě, což do celého vagónu vneslo neopakovatelnou "atmosféru". Po vlaku následoval sdílený jeep (patnáct lidí na sedmi sedadlech) - jeli jsme tři hodiny na hranice. Seděli jsme oba vedle řidiče a když se na řidičovo místo hrnul ještě další pasažér, Katie třeštila oči a říkala: "On si snad myslí, že se sem ještě vejde, což by bylo šílené, ale je přeci jasné, že sem už se nevejde, takže můžeme být v klidu.." Holt ještě holka nezná Indii - chlápek se samozřejmě vešel, jen nás trochu zmáčkl. Za Katie sedělo roztomilé děťátko, které ji nejprve pusinkovalo vlasy, po pár kilometrech nám ale poblinkalo záda a mamince (a tatínkovi, strýčkovi i bratříčkovi..) nohy. Následovala parta prolhaných rikshů na hranicích, kteří se málem porvali - když viděli přijíždět džíp, běželi na nás jak armáda. ten co vezl nás nám hned po pár šlápnutích zkoušel ukecat, ať souhlasíme s "plným menu", které nabízel a které nedávalo smysl. Když jsem mu pětkrát řekl ne a on opět naléhal ať souhlasím, zmizela má trpělivost a já na něj začal řvát a rukou ukazovat ať zavře klapačku a odveze nás tam, kam jsme se domluvili. A hrnaice? Kromě imigračních kontrol nás také na rozloučenou obsypali podnikaví Indové s příběhy, že se do Nepálu nesmí přivézt indické rupie a tak musíme využít jejich výhodné směnárny (výhodné pro ně, samozřejmě..) a podobně.. Ocitnutím se v Nepálu se vše tak nějak uklidnilo, zvolnilo, zjemnilo. Jenže pak přišlo dvanáct hodin v autobuse, jehož řidič mě na několik dní dorazil.


Jak jsem již mnohokrát citoval, jeden šejk z Ajmeeru mi vyprávěl, že Indové potřebují rámus a chaos, protože jsou na to zvyklí. Když je kolem nich klid, začnou být nervózní a začnou se navzájem mlátit. Tato skutečnost mne pomáhala přežít tuhle cestu - autobus byl přeplněný a skákal a troubil. "Průvodčí" mluvil intonací, jakoby se hádal, cestující hned zamnou telefonoval v předklonu - tedy náruživě mi křičel do ucha, lidé pořád po autobusu pobíhali a jelikož ulička byla plná nějakých balíků, kdykoliv se někdo vyskytnul v mé blízkosti, jako omylem do mě šťouchnul, opřel se o mě, podrbal mě na rameni... Indů je tolik, že by bylo hloupé je učit něco o osobním prostoru.

Když se lidé trochu sklidnili, řidič potřeboval hudbu. Já to chápu, také při řízení poslouchám, obzvláště v noci. Tento řidič ale řídil noční autobus, tudíž čekal bych, že bude vnímat, že tam někdo chce spát. To ho ale rozhodně ani nenapadlo. Jeho rádio nemělo reproduktory v kabině, repráky byly mezi pasažéry, jeden z nich v pličce přímo nademnou. Byly velké, hlasité, protrhlé a hudba šíleně agresívní. Kdosi ho poprosil, že to moc řve, ať to ztlumí - nechápavě to ztlumil, ale po dvou minutách to dal ještě hlasitěji, než to bylo předtím. Jak je tohle možné? Je to nerespekt? Nebo zkouška sebeovládání? Nebo asertivity? Ne. Ostatní pasažéři byli v klidu - když autobus zastavil a hudba nehrála, po chvíli už hrály jejich MP3 z mobilů. Nekontrolovatelný rambajz je asi skutečně jejich životní potřebou.

Vzdal jsem to. V hlavě mi ale létali obrazy, kterak trhám reproduktor ze zdi a zahazuji z okna, kterak přivazuju Inda sedícího předemnou, aby se konečně přestal mlýt, kterak výstražně hledím na Inda zamnou, vytrhávám mu z rukou jeho telefon a pokládám nekonečný a hlučný hovor, kterak řvu na celý autobus, ať už se mě nidko laskavě ndotýká, ať zastaví, že budu raději spát u cesty a ráno pokračovat stopem... Ustál jsem to, nevím jak. Když jsem viděl, jak se bus vyhýbá obrovským pře-naloženým náklaďákům na úzké silnici nad několika-set metrovým srázem, byl jsem rád, že řidič jistě neusne za volantem, bohužel v tom neusnu ani já.

No zkrátka mě dostali - má vytrvalá odolnost vůči rachotu, chosu, nepochpitelné nelogičnosti... Když jsem přijeli do Katmandu, byl jsem nepříjemný na Katie a když nás taxikář v pět ráno přemlouval, že nás vezme do jiného hotelu než chceme, stačil jediný můj podrážděný pohled a hošan pochopil, že tentokrát by měl poslechnout. Asi tři dny jsem byl v módu, že jsem skoro nechodil ven - jakákoliv hudba, třeba i příjemná, byla pro mě utrpením. Když na mě z bezprostřední blízkosti zatroubil motorkář, měl jsem co dělat, abych ho neskopnul na zem, když se mi do cesty postavil usměvavý prodejce náramků, zařval jsem na něj česky "Uhniiiii!" Jinak se mi Nepál moc líbí, obyvatelé Kathmandu jsou moc hodní, dobře tu vaří...., ale jakmile na mě někdo promluví, raději se odvracím. Ten autobus ze mě udělal potenciálního vztekouna. Shanti shanti shanti. A já nevěřil, když jsemna čímsi blogu četl - cesta Varanasi-Kathmandu - čímkoliv, jen ne busem!

No a zítra jsou Vánoce, tak doufám, že už zas budu "normální". Šťastné a veselé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Winkler Jana Winkler | E-mail | Web | 24. prosince 2013 v 0:33 | Reagovat

Zajimave poznatky Jonasi a urcitese me budou hodit. Autobusem nepojedu!
Hezke vanoce a hlavne super zajimavy novy rok a na videnou v 2014.

2 Mirek Drahozal Mirek Drahozal | E-mail | 25. prosince 2013 v 17:07 | Reagovat

Ahoj Jonáši, Katie. Jedním dechem jsem pročetl tvoje zápisky z cest, díky za ně, dýchly na mě dálky a dobrodružství. Prosím tě, až to budeš cítit, pomodli se za mě, za čistotu srdce a nalezení své cesty.
Hezké Vánoce a vstup do nového roku.
Hodně štěstí na vašich cestách, těším se na shledání, Míra

3 Václav-otec Václav-otec | 25. prosince 2013 v 21:09 | Reagovat

Milí trpěliví cestovatelé, Jonáši a Katie! Ačkoli si příležitostně píšem a občas spolu i mluvíme, vždycky čtu tyhle stránky jak na jehlách, jak příběh dopadne. Jó bejt tam já, snáším nejspíš ten folklór hůř a skončí to vždycky stejně: rvačkami. Hned si ale uvědomuju, že by k nim nemohlo dojít - zašili by mě už v hraniční base. Táta

4 Martina - Vrátná Martina - Vrátná | 1. ledna 2014 v 21:38 | Reagovat

Jonáši, to je super, že píšeš, co píšeš, mám radost z Tvýho vzteku, hurááááá!

5 Petr Kapek Petr Kapek | E-mail | 9. ledna 2014 v 7:35 | Reagovat

ahoy...jsem rád že jsi začal psát česky..super..budu pravidelný čtenář..ach mi jazykový analfabeti, co umíme jen svou rodnou řeč a ruce nohy..;o)no jinak hezký vztek..tot fajn, že i takový krásný bytosti jako ty jsou přece jen pořád i prostý lidi jako my(o;

6 TomaSnek TomaSnek | 12. ledna 2014 v 23:13 | Reagovat

Zdravím duo Jokej! Tuhle jsem přestupoval na Můstku, jel pět minut metrem, někdo mi kýchnul do ucha, někdo šlápl na nohu (u kolene) a bylo to rázem taky na pár dní klidu:).. V duchu jsem si říkal: "Pal! Nepal! Pal! Nepal!", což mi připomnělo, že jsou taky jiné země a kamarádi v dálce. Tak hodně Namasaných kilometrů bez autobusu! Zdar vašim "4Dx" zážitkům! T.

7 Míša Blažková Míša Blažková | E-mail | 22. ledna 2014 v 0:07 | Reagovat

Ahoj Jonáši,zdravím! Díky za neuvěřitelně dobrodružné vyprávění. Těším se na další příspěvek!
Přeju krásné putování- pokud možno bez těch nervových otřesů... Dá se říct, že vždy může být hůř. Posílám odkaz, co teď koluje po netu: http://safeshare.tv/w/vwncRciSFb
Míša

8 Petr Petr | E-mail | 2. června 2014 v 14:10 | Reagovat

Ahoj ! jen bych se rád zeptal proč je blog najednou "useklej" a nemá další pokračování ? Je to moc zajímavé čtení. Díky za odpověď ! S pozdravem, Petr O.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama