5. Amritsar – svaté město Sikhů

23. prosince 2013 v 18:04 | Jonáš

Město je proslaveno především díky Zlatém chrámu - svatyni postavené uprostřed obřího bazénu, který je plný svatého nektaru. Sikhové jsou Ti, co nosí turbany, hlásají mír a respekt a pečují o harmonii a nenásilí. Jsou ochránci spravedlnosti, pročež nosí meče (z praktických důvodů spíše dýky), které mohou mít legálně u pasu i na vnitrostátních letech. Sikhové uctívají své guruy, ale modlí se k bohu, Alláhovi, vesmíru... zpívají Om stejně jako hinduisti či buddhisti.. Turbany nosí proto, že si nikdy nestříhají vlasy, ale takových už člověk moc nepotká. Jejich víra jim káže být pohostinní - nakrmit každého a nabídnout přístřeší. Kolem Golden temple jsou obrovské budovy, které nabízejí ubytování pro poutníky zdarma. Jiná úroveň pro mnichy, jiná úroveň pro bledé tváře, jiná pro "prostý lid". Večer jsou například na nádvořích chrámů vidět teisíce lidí, kteří uléhají jen tak na zem na rozprostřené koberce, jeden vedle druhého, každý dostane deku.. My ale tentokrát volíme ubytování v hotýlku, neb jsme se již dlouho nevyspali a pamatuji si, že posledně mi v ubytovně v Amritsaru běhali v noci po posteli myši (na pár dní chcem postýlku bez myšek) a občas do ubytovny v prostřed noci vtrhli "turbani" a začali něco hlasitě hledat. V Amritsaru je také obrovská jídelna - denně přichází kolem 10 000 poutníků a každý z nich může 24 hodin denně vstoupit kolikrát chce do jídelny a bude nakrmen. Hned vedle jídelny je kuchyně s obrovskými hrnci a pánvemi. Celý tento areál funguje jen díky darům a dobrovolníkům. My přijeli zrovna na největší svátek - narozeniny prvního gurua. To znamená, že v oné jídelně bylo během jednoho dne nakrmeno přes 200 000 lidí.



A Golden temple? Je skutečně ze zlata - kolem dvanácti tun. Do chrámu jsou čtyři vchody symbolizujcí různá náboženství, ale všichni nejrpve musí přejít po jednom mostě symbolizující jednotu všeho bytí bez rozdílu vyznání. V minulosti měli Sikové své guruy, kteří postupně psali knihu. Poslední guru řekl, že teď už další guru nebude, že odteď je guruem ona kniha. Od té doby se kniha čte - knží všude po světě čtou její kopie, často se střídají tak, aby byla vždy přečtena v kuse - je obrovská. Pokud se taková kniha opotřebí tak, že už není možné ji číst, uspořádají pro ni pohřeb. Každé ráno za svítání je kniha nesena skupinou oddaných Sikhůdo chrámu, celý den ji čtou (zpívají) a večer ji opět na pár hodin schovají ku spánku, zatímco všude kolem ve výkladních skříních sedí kněží a čtou. Když je kniha odnesena ze zlatého chrámu, parta chlapíků, kteří vypadjících jako Osho, nastoupí do chrámu, začnou zpívat písně a ukilízet - zametou, sbalí koberce, vyleští zlaté stěny, dokonce i zlatou střechu, srovnají lustříky a odzdobí rozsáhlé ozdoby interiéru, uloží je do speciálních krabiček, aby je zase po pár hodinách mohla jiná parta za zpěvu stejných písní vybalit a rozvěsit. Je to zvláštní to pozortovat - kolem šedesáti lidí udržuje napsortý pořádek, zatímco lidé stále proudí, klaní se, modlí se, pijí svatý nektar z bazénu, ve kterém plavou ryby, koupou se poutníci... Prý to funguje i proti rakovině.


Jak jsem již zmínil, přišli jsem právě na narozeniny prvníhogurua, což znamená, že město bylo naprosto přecpané poutníky a náš autobus (také zdarma) přímé linky nádraží-chrám, byl jedinou možností, jak se dostat dopravním prostředkem skrze všecny zátarasy a kontroly. Sikhové jsou velmi přátelští, každý je připraven pomoci a já je vnímám jako skutečné pokojné bojovníky a skutečně silné muže - služebníky. Našli jsme poklidný hotýlek a vydali se do gigantické jídelny. - možná největšího "fast-foodu" na světě a rozhodně jediného, který je otevřený non-stop a je zdarma. U vstupu se člověk pokloní, někdo mu dá tác, jiný misku, jiný lžičku, jiný ukazuje proudu přicházejcích, aby věděli kterým směrem se dát. Lidé sedí na zemi v řadách a mezi nimi se pohybují dobrovolníci s kyblíčkama plnýma dahlu, rýže, halvy, jiní mají na hlavách ošatky plné chapati. Kolik chceš, toli dostaneš. Nikdo nikoho nekontroluje, vždyť je to zadarmo. Když lidé dožvýkají, projede po dlažbě čistič podlah a opět přicházejí další lidé usednout a najíst se. Takhle je to ve dvou obrovských halá, kam se vejde kolem dvaceti řad po přibližně stovce lidí. Úžasné.


Zlatý chrám dostal spoustu blikajících světýlek a tisíce lidí sedlo kolem "jezera", zapálili svíčky a modlili se. Nádherná energie. Šíleně moc lidí nás prosilo o fotku s našimi exotickými růžovými tvářičkami, tak jsem po chvilce museli trochu popoběhnout. Když jsem si pak sedli a pozorovali magickou atmosféru nasvíceného chrámu s oddaností tisíců lidí se svíčkami, zahlédl jsem něco, co bralo dech - přímo nad chrámem vyšel obrovský rudý měsíc v úplňku. Po vzoru strýčka Saši jsem pronesl něco, jakože tohle už je příliš. Katie se hned přidala, že takovejhle kýč už je přehnaný. Koukněte na fotky. Když se pak davy lidí postavily a začali zpívat, bylo to velice dojemné.


Strávili jsme tam několik dní. Byl jsem opět velmi zamyšlen nad tímto způsobem žití - v hojnosti, s vírou, že každý může dostat co potřebuje a že když něco skutečně funguje, lidé přicházejí pracovat zadarmo a každý něčím přispěje. Je to jiný rozměr zodpovědnosti, kdy nás nidko nekontroluje, zda jsem přispěli, kolik jsem přispěli, jestli jsme s něčím pomohli, vše je plné důvěry. Předstože jsem věděl, že přispějeme, uvědomil jsem si, že když jsem to konečně udělali a vložili do plechové krabice celkem dost peněz na podporu, cítil jsem se mnohem lépe s tím, že energie je vyrovnaná. Vzpomněl jsem si na kamaráda šamana, který peníze za léčení vždy vybere předem s tím, že když má v krabičce peníze, má pak bněhem léčení z čeho čerpat energii. Něco na tom je, když nejen že vím, že energie bude vyrovnána, ale když už rovnou vyrovnaná je.


Také jsme přiložili ruku k dílu - před vstupem do jídelny může kdokoliv zasedout na zem, dostane nůž a kopec česneku či zázvoru a nožík na loupání či krájení. Indové se na nás tlemili, protože asi ještě něco takového neviděli, aby "sirové" loupali česnek. Mnohokrát za den jsem slyšeli "Hallo, sir, please one snap, sir..." To zanemná, že se skupina Indů všech věků shromáždí kolem nás, fotí se, střídají se u nás, chatjí nás za ruce, abychom jim nezdrhli. Nikdy to není jen jedna fotka. Takhlae nás dvě hindu-slečny odvedly k jejich rozsáhlé rodině (kolem třiceti lidí), každého nám postupně představili, s každým sjem si podali ruce a pak jsme se s nimi museli fotit asi padesátkrát. Měli z toho obrovskou radost, ačkoliv nikdy ony fotografie neuvidí. Sranda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama