7. Dharamshala – sídlo jeho svátosti Dalajlámy

23. prosince 2013 v 19:28 | Jonáš
Zkoušel jsem předem volat do Loselnig Guest House, což je ubytovna řízená tibetskými mnichy, stojí přímo uprostřed malého horského městečka McLeod Ganj, je levná a z její střechy je vidět na všechny strany - východ i západ slunce. Nikdo mi telefon nebral, tak jsem se modlil, aby měli volný pokoj, ideálně nahoře na terase. Měli. Dokonce to byl ten samý roztomilý pokojíček, který jsem měl i posledně. Cestou od autobusu se na nás navěsili ještě dva Australani a také za námi vlála banda Indů nabízející levné a úžasné ubytování. Náš pokoj je ale to nejlepší (a možná i nejlevnější), co se dá sehnat. Jupííííííííí. Dharamsala a především McLeodGanj je velice rozdílná od Indie "tam dole" Všechno je roztomilé, lidé hlavně z Tibetu a Nepálu, tibetské jídlo, buddhismus udržuje velmi pokojnou atmosféru. No a hory. Každé ráno jsme vstali brzy a pozorovali východ slunce nad horskými štíty.


Nakonec jsme tam strávili více jak týden, navazovali nové známosti s číšníky i ševci, co opravují boty přímo v prachu na ulici. Katie byla nadšená ze zdejší kuchyně - její hlavní záměr cest je jídlo. Já mám ve vízu napsáno "poutník", ona "turista". Obklopeni krásnými lesy a opičkami, troch nás bolelo vidět, že se z Dharamsaly stává natolik turistické místo, že namísto stromů se na svazch oběvuje stále více luxusních hotelů. Těžké uvěřit - naposledy jsem tu byl letos v březnu a to byla jen dvě místa, kde měli wi-fi internet. Teď? Skoro všude. Inu jdou s dobou a snaží se uspokojit poptávku, pročež zde nejsou jen prosté ubytovny pro poutníky, ale i diskotéky a namísto ušmudlaných dědečků obsluhující v restauracích, je zde stále více těch, kde jsou číšníci v kravatách.. Divadlo. Smutné také je, že lidé vlastně prodávají vlastní víru - prodávají symbloly, mantry, rituální ředměty...


Utekl jsem do hor. Chtěli jsme jít oba, ale po prvních krocích se Katie bála hadů, tak jsem ji ovedl zpět do civilizace a zasněně stoupal rozpálenými svahy vzhůru k hřebenům Himaláje. Už jsem to potřeboval, ticho, klid, žádný člověk, žádná interakce, jenom stromy, kameny, ptáci, veverky, .. Supi mi mávali, vrány a podivné horské slepice na mě pokřikovali, kuna zdrhala.. Našel jsem zajímavou věc - poměrně vysoko nad údolím, tam kde už stomy nerostou, tam žijí lidé. Nemají domy, mají jeskyně, otepi chrastí kolem ohnišť, pár koz a boha Shivu. Také mne dost překvapilo, že na západních svazích je sníh a je ho tam docela dost. Ještě zajímavější zjištění bylo, že tam nebyly žádné stopy, přestože tam (dle mapy) vedla stezka. Kolem maličkatých hindu-kapliček jsem se stále držel hřebene a pozoroval překrásné hory. Po trochu "mastňácké turistiky" to bylo jako návrat domů. Byl jsem celkem odbroně vychován v čundráka, tedy jsem schopen přežít pár dní v lese jen s celtou, bochníkem a konzervou fazolí. Má milá Katie je také děvče do nepohody, ale když její rodiče cestovali, spávali v hotelích a snídali omelety s kávou.. Hřeben se podezřele zužoval.

Bylo to jak v Tatrách - člověk si je jist, že už je takřka v nejvyšším bodě hřebene, zatímco není ani v polovině. Nejen, že tam nevedla žádná stezka, chvílemi jsem musel šplhat, lézt po čtyřech a nakonec i balancovat - byl to doslova hřeben - na obou stranách sráz pár kilometrů. Četné buddhistické modlitební praporky ale prozrazovaly, že nejsem úplně prnvní člověk, co se tma kdy vyškrábal. S roztřesenými koleny jsem se pak skutečně dosal k vrcholku, kde na mě čekala další svatyně Shivy a výhled na mnoha-tisícové vrcholky Himalájí všude kolem. Zapálil jsem Tibetskou vykuřovací směs a poprosil hory, ať mě ochraňují i na cestě dolů. Cestou dolů už mi nebylo moc do zpěvu. Zbývalo jen pár hodin světla a já neviděl ani náznak cesty, jen jsem znal směr a s nedůvěrou pozoroval další uzounké sedlo, které mne mohlo dovést k nejkratší cestě dolů. Nevěděl jsem přesně, jestli jsem to na těch mapách viděl správně, ale bylo to dokonce naznačeno jako stezka i na Googlu.

Smál jsem se tomu. Musel jsem na té google stezce klouzat po skalách, které čněly z hlubokých údolí, žádná sranda udělat chybný krůček. Pak se zase začaly oběvovat modlitební praporky vlající ve větru, což mě uklidnilo a po čase jsem našel i lidská obydlí. Zeptal jsem se na cestu, ale všichni vyděšeně říkali, že se tam smí jen s průvodcem a jak jsem se tam dostal a že cesta po úbočí je ještě hůře nalezitelná,než ta po hřebeni... Nakonec poradili a také jsem se tam setkal s jednou Slovenkou - povídali jsme si deset minut Anglicky, než se mě zeptala odkud jsem. Měl jsem na zádech tradiční slovenskou flétnu, tak chudák děvče nemohlo uvěřit. Následoval jsem rady jejího průvodce - říkal "..až uvidíš červenou vlaječku, zahni doprava". Takových vlaječek jsem zahlédl asi deset, ale žádná z nich mi nepřipadal jako něco, o čem mluvil, tak jsem pak dle intuice zahnul na nějaké pěšině a díky tomu se dostal krátce po soumraku nad poslední údolí, které už znám z minule. Napsal jsem Katie sms, že jsem tam cobydub, rozsvítil čelovku a ztratil se. Cesta náhle končila srázem. Lezl jsem pralesem po čtyřech, ale pak jsem se raději vrátil a šel po jiné pěšině. Jenže ta končila podobně. Když už jsem se vrátil po čtvrté, uvědomil jsem si, že jsem vysílen, hladov, unaven... Mohl jsem sice přespat v jedné opuštěné chýšce, ale nevzdával jsem to. Poprosil jsem hory o pomoc.

Když jsem pak našel konec další cesty, rozhodl jsem se, že pro mě to konec není, že už se vracet nebudu. Cestou na mě ze stromu koukala nějaká podezřele veliká kočka se skvrnama na kožichu. Tož mi došlo, že příště skutečně nebudu čekat, až se řádně nasnídáme, ale půjdu hned ráno, jak jsem chtěl, neb tady končila nejen stezka, ale i sranda. Naštěstí jsem byl tak opotřebován celodenním lezením, že jsem zahodil ostych a jal se následovat koryto jakéhosi vyschlého potoka. Prostě polezu po stromech z kopce. Možná, kdyby bylo světlo a já viděl co je podemnou, bál bych se. Věděl jsem ale, že to je posledních sto metrů převýšení k turistické stezce, tak jsem lezl, občas jsem musel oblézat malé vodopády, ale věděl jsem, že už jsem skoro doma, skoro v pohodě, že za chvíli už budu zase z té divočiny, že zas budu sedět na čaji a pojídat teplou tibetskou polévčičku.. Ve skutečnosti to ještě trvalo další hodinu, ale nakonec jsem skutečně usedl vedle mé milované - měl jsem ve vlasech listí, roztrženou nohavici a ruce plné trní, ale byl jsem šťastný - kpnečně dobrodrůžo a příroda. Příště si ale dovolím znát více o tom, kam se škrábu...

Díky za tu krásu, všechny následující dny v Dharamsale jsem s jiskrou v oku pozoroval hřebeny nad námi a byly mi ješě sympatičtější, než předtím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama