8. Rishikesh a opět jeden sleeper train

23. prosince 2013 v 19:29 | Jonáš

Nebylo lehké se rozloučit s Dharamsalou, když jsem tam tak byli tak dlouho. Naposledy jsme pozorovali západ slunce ze střechy kláštera, roztočili modlitební mlýnky, poděkovali horám dýmem z bílé šalvěje a pak jsme sedli na noční autobus do Rishikeshe. Je to zábava, když už jsem to zažil - vím, kde je autobus, vím, kde sehnat lístky, vím, kolik to má stát, … Autobus s námi skákal. Šíleně. Nemohl jsem spát ani minutu, ale při vzpomínce na posledně jsem cítil vděčnost - loni na mě nějak nezbylo místo, tak jsem ležel v uličce a zničil si záda osmi-hodinovým drncáním. Když jsme měli pauzu, moc mě bavili chlapíci, kteří vyhlíželi autobus u cesty. Je to místo, něco jako motorest, kde autobusy pravidelně zastavují na "čůrpauzu". Jakmile autobus zastavil (skoro všichni uvnitř spali),hoši venku začali křičet a nabízet jídlo a pití, aby tím probudili cestjící. Stejně tak probudili spící prodavače ve stáncích, kteří okamžitě zapálili vařiče, rozsvítili neony a ze spících chýší se stalo tržiště plné křiku, vůní, pokrmů i moků. Hned jak jsme odtamtud odjeli, neony zhasly.. V autobusu jsem si vzpomněl na slova kamaráda Ládi, která pronesl onehdá po noční cestě autobusem v Bulharsku: "Asi se stanu dizajnérem autobusů, protože ten kdo navrhoval tenhleten, musel jet busem jen jednou v životě a to tak dvě tři stanice.." Obsluha busu byla moc milá - můj batoh zapustili kamsi do podpalubí, čímž mi nenávratně ztratili připnuté žabky. Také jsme okusili, jaké to je, když se dveře nechtějí nechat zavřít..



V Rishikeshi jsem chtěl jen přestoupit, ale všechny vlaky byly zabookované, tak jsme museli pár dní počkat. S radostí jsem se po čase dotkl svaté řeky Gangy. Přestože je tady v horách ještě krásně průzračná, měl jsem si pak omýt ruce. Neudělal jsem to, což pravděpodobně způsobilo to, že jsem následně tři dny ležel v posteli a cítil se totálně bez síly. Chudák Katie mi vždy jen přinesla nějakou dobrotu a sama courala po okolí. Kromě jídla a parádní masáže jsem tam tedy nic oc nezažil. Za zmínku snad stojí to, kterak jeden z číšníků shledal, že nesvítí světlo nad naším stolkem, pročež se bez váhání postavil bosíma nohama (neměl boty ani venku na ulici) na ušmudlaný ubrus na stolku a několika dobřě mířenými ťukanci zprovoznil osvětlení. Fascinovaně jsem pozoroval jeho zaprášené nohavice vedle jídelního lístku a uvědomil si, jak už mi to nepřijde zvláštní, jak jsem už za těch pár cest po Indii přijal tenhle styl, že se fakt snaží být "cool" a vytvořit krásné restaurace západního stylu, ale některé zvyky si vzít nenechají, za což je moc oceňuji, ačkoliv občas to je hnus. Po třech nocích jsem se přesunuli k nočnímu vlaku.

Ve městě Haridwar už to také znám. Nádraží je tradičně obleženo lidmi - spí uvnitř, spí venku, na peronech, zkrátka všude, do toho chlapíci křičí a roznáší čaj. "Čaj čajéééé!", spícím davem se toulají psi, občas i kravičky. Když nás vpustili na perón, zjistili jsme, že nemáme na lístku napsáno číslo vagónu, tak jsem se vyptávali. Kolem se povalovalo hrozně moc lidí, křik, prach, do toho po zastřešení běhali opice a jakmile někomu něco spadlo, hned tam nějaká skočila a ukradla to. Zajíémavý běs - lidé křičeli na opice, opice křičely na lidi, do toho líně přijel vlak a lidé začali utíkat všemi směry, aby našli vlastní vagon. Ptal jsem se asi šesti lidí, každý nás někam posílal, až nakonec mě jeden odvedl do jakési kanceláře, odkud mne poslai do jiné a tam byl muž s neuvěitelně tlustým seznamem cestujícíh a po deseti minutách našel ve zmuchlaných papírech číslo našich lůžek. Neuvěřitelné, že se v tom vyznal. No a tak jsem jeli. Trvalo to přesně 24 hodin - směřujeme do Bodhgayi - nejposvátnějšího buddhistického poutního místa světa.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama